úterý 21. května 2019

My frugal year

K financím mám ambivalentní vztah. Ráda bych jich neustále měla dostatek pro případ, že se...co já vím...rozbije pračka. Nebo že si neočekávaně budu muset koupit boty.

Zároveň je ale moc ráda utrácím za materiální rozmařilosti.

Celá pracovní, výdělečná část mého života se tedy soustředila na udržování rovnováhy mezi mým zhýralým a šetrným já. Šlo to poměrně jednoduše. Moje příjmy byly vždy o trošku vyšší než moje výdaje, a tak se jakýkoli hřích dal poměrně solidně zahladit.

Teď jsem se ale ocitla v naprosto nové a ne zcela komfortní životní fázi - jsem na rodičovské. Ať se snažím sebevíc, pořád jsou moje příjmy nižší než výdaje. Je to pochopitelné, ale mě to způsobuje žaludeční křeče. Navíc se vinou totální nudy a nedostatku spánku (rodičovská je jedna velká nádhera) mnohem častěji dostává ke slovu moje zlé, utrácivé já a našeptává mi nesmysly. Takže pokaždé, když jen pohledem zavadím o zůstatek na účtu, je tam míň a míň.
Cíle
S vidinou toho, že pád nezastavím, ale můžu ho minimálně dost zpomalit, jsem se rozhodla přetvořit rok 2019 v rok, kdy se moje finance stabilizují a výdaje nebudou převyšovat příjmy zas tak o tolik. Je to dřina, věřte mi.

Obzvlášť když jste jako já posedlí věcmi, minimalismus vám nic neříká a po každé horší noci si potřebujete udělat radost. Po každé dobré taky. Přece na oslavu, ne asi.

Prvním krokem je podívat se pravdě do očí. Či spíše dívat se jí tam pravidelně. Tedy vědět zhruba, kolik mám na kontě a neignorovat zůstatek několik týdnů v naději, že se tam zázračně objeví o nulu víc. Druhým krokem je pak vytvořit seznam výdajů - fixních i těch nahodilých, vyčlenit si měsíční částku, přes kterou nechci jít, a pokoušet se jí maximálně dodržet.

No a třetí cíl? To je jasné. Pojmenovat má slabá místa.

Slabiny
To je jednoduchý. A taky dlouhý seznam. Zahrnuje oblečení, knížky, časopisy, příležitostně kosmetiku, jídlo "venku", kafe "venku", nesmyslné výdaje za jídlo.

Jak na to?
Sepsala jsem si seznam věcí, na kterých můžu každý měsíc ušetřit. Vypadá zhruba následovně:

Každý týden dávám dohromady seznam jídel, která budeme vařit, a podle toho objednávám Tesco nákup. Limituje se tím moje neřízené brakování M&S regálů s jídlem.

Přestávám vyhazovat jídlo. Jídlo se prostě nevyhazuje. Tečka.

Předplatila jsem si Dolce Vita. Díky tomu na každém čísle ušetřím půlku. Snažím se zredukovat množství ostatních. Žádná Marianne do vlaku. Kupuju jen to, co přečtu od první do poslední stránky.

Limit jedna koupená kniha měsíčně.

Kosmetika se pořizuje, když dojde. Žádná nová nepřibývá (ahoj, svinský červený matný rtěnky!).

Před výjezdem do centra se najím. Pak je jen minimální šance, že se najdu v kavárně, jak se láduju banánovým chlebíčkem za pade.

Snažím se nespojovat si pocit radosti s nakupováním. To je asi na tom to nejtěžší.

Oblečení
Jasnej průšvih. Nikde jinde tolik nepodléhám. A neutrácím. Šla jsem na to různě. 5-Piece French Wardrobe. Etické nakupování. Sezónní seznamy. Jeden neúspěch za druhým.

Ale letošek je zlomový. Od ledna zkouším nový systém. Každý měsíc si šetřím tu samou sumu do zvláštní virtuální obálky na mém účtě. Pokud si chci něco koupit a mám na to našetřeno, prima. Pokud ne, musím čekat. A že to kolikrát bývá dlouhá doba (můj vkus je náročný...ehm...finančně).

Nespornou výhodou je, že nemůžu utrácet nad limit. A také se tím hodně omezily spontánní nákupy, na kterých se cedulka houpala ještě rok poté. Díky tomuto systému musím každý nákup velmi pečlivě zvažovat. A to mě baví. Mám svůj seznam na Pinterestu, který jsem přejmenovala z Cravings na Just thinking. Protože tak to je. Prostě nad tím jen přemýšlím. Zvažuju ze všech stran a úhlů, jestli bude daný kus fungovat v kontextu mého stávajícího šatníku. X-krát si ho jdu do obchodu zkusit. A čekám.

Spousta věcí, které na tomto seznamu má, časem zmizí. Přirozeně. Neprojde testem času. Protože ve finále po většině věcí toužím jenom krátkodobě. A nesmyslně. Vidím je někde na IG. Na blogu. A hned si myslím, že je taky potřebuju.

Zatím po 6 měsících můžu říct, že jsem možná konečně našla něco, co na mě funguje. A to je důležité. Každý si musí najít ten systém, který vyhovuje jemu.

Shrnutí a tipy
Nejspíš to pro mě nikdy nebude lehké. Nikdy se nezbavím své utkvělé touhy vlastnit maximum věcí. Nestane se ze mně zázrakem minimalista, co vyhází 80% svých věcí a bude žít jen s capsule wardrobe. Ale s trochou snahy bych i finanční peklo jménem rodičovská mohla zvládnout, aniž by Hanička musela žebrotou.

Pokud vás tohle téma zajímá, určitě mohu doporučit blogy jako třeba The Frugality Blog nebo The Luxe Strategist. A pro otrlé povahy je tu IG účet @myfrugalyear, kde anonymní slečna/paní popisuje sou cestu ke splacení dluhu ve výši 25 000 liber. To si pak říkám, že na tom přece jenom nejsem zas tak zle a klikám na stránky COS...


SHARE:

sobota 6. dubna 2019

Currently on my mind III.

Už je to nějaký ten pátek, co se tu objevil článek ze série Currently on my mind. To jsem možná ještě ani nebyla těhotná...Nicméně poslední dobou se mi toho sešlo poměrně hodně, čím zaměstnávám svůj mozek, když dítě zrovna spí, tak proč to rovnou nesepsat.

Deveaux
Přehlídky na podzim 2019 jsou za námi. Moji oblíbenci jako The Row, Jil Sander, Margaret Howell, Lemaire, Victoria Beckham, Roksanda mě nezklamali, ale za zcela zásadní považuju objev značky Deveaux, za kterou stojí známý streetový fotograf Tommy Ton. Jednoduché minimalistické oděvy v tlumených tónech, které nádherně splývají, předvedené na modelech a modelkách všech věkových kategorií a ras. Co vlastně chtít víc.

CMA guidelines
Britská Competion and Markets Authority vydala nové směrnice pro influencery/blogery/celebrity, které zásadně upravují způsob, jakým mají informovat své čtenáře o spolupráci se značkami. Užívání směrnic je trochu nejasné, takže prakticky všechno musí být označeno jako #ad. Pokud například uveřejníte fotku kousku oblečení společnosti, s níž jste kdysi spolupracovali, musíte to do popisku uvést, i když jste si ten kus oblečení koupili za své. I tak to má několik velmi zajímavých dopadů.

Mám dojem, že celý IG průmysl razantně vykročil směrem k větší transparentnosti a zároveň se ukázalo, kolik darovaných věcí v něm koluje. A že je častokrát celý život člověka vystavěn jen na darovaných věcech. Najednou je jasně vidět to, co jste předtím jen tušili. S klidným svědomím tedy můžete dát sbohem pocitům typu Páni, ta holka má tak úžasný život, válí se na Maledivách a já zařezávám v kanclu (ehm, u dítěte), kde dělám chybu?. Může se ale stát, že je nahradí jiný, ještě záludnější. Proč nejsem tak úspěšná/ý?

Nicméně pokud vás toto téma zajímá, Brittany k němu sepsala pár zajímavých postřehů.

Půst
V lednu jsem zvládla celý měsíc bez nakupování oblečení. Dohnal mě k tomu odpor k mé vlastní rozežranosti a zbytečnému vyhazování peněz. Nastavila jsem si také nový systém nakupování, který mi zatím vychází, a tak jsem se odhodlala k většímu masakru. Dva měsíce bez nakupování! Budu spokojená se šesti týdny, ale ráda bych vydržela až do konce. Zatím jsme v půlce a krom občasných záchvatů Ježiš, tohle potřebuju! Panebože, slevy v COS! to zvládám dobře. Navíc když to Zuz může vydržet půl roku, tak proč já bych nezvládla blbý dva měsíce .

The Curated Closet
Času navíc využívám k důkladné analýze svého šatníku a stylu obecně. Nějak si totiž přestávám být jistá tím, že je tak úchvatně definovaný, jak jsem si doposud sebejistě myslela. Jedu podle knížky The Curated Closet od Anuschky Rees. Není povrchní, jde do hloubky a vyžaduje čas a soustředění. Až budu mít celý proces za sebou, moc ráda se podělím o své dojmy.

Arizona
I přes nakupovací detox se jedna položka na mém wishlistu nemění. Birkenstocky. Celé loňské léto jsem se je snažila obejít, hledat pohodlné nazouváky jinde, až jsem nakonec skončila s nepoužitelnými od Bati a mám dost. Letošní léto bude ve znamení klasických Arizona pantoflí. A je mi úplně šumák, jak antisexy prý jsou. Moje nohy na nějaký sexy a antisexy kašlou. Moje nohy chtějí mít klid.

Kde beru inspiraci
Jana a její instagramový profil @vonkopfbisfuss_ jsou jediným důvodem, proč nyní usedavě lituji, že jsem na gymplu kašlala na němčinu. Po několik posledních měsíců moje inspirace číslo 1.
SHARE:

úterý 12. února 2019

Rok 2019


Každý rok jsem si dávala nějaká předsevzetí, ale protože na ně moc nejsem, většinou jsem je nedodržela. Ona totiž představa, že se ze mně úderem nového roku stane lepší, cílevědomější verze mně samotné,je dost scestná. Pokud jsem celoživotně a zarytě líná, ohňostroje ku oslavě příchodu dalšího roku na tom zázračně nic nezmění. Proto jsem termín předsevzetí přeformulovala na cíle. A pár z nich se týká i tohoto blogu.

Blog: cíle na rok 2019
Posledních pár týdnů můj blog stagnuje. Může za to dítě věčně přilepené k mé noze snažící se vydrápat nahoru. Ano, klidně to na ní svedu. Od čeho jí jinak mám, že.

No a pak je na vině taky Instagram, který se nejen u mně, ale u naprosté většiny blogerů stal médiem číslo jedna. Je rychlý a účinný, dobře se s ním pracuje a za minimum námahy máte efekt v podstatě zaručený.

Ale i on má svoje mouchy. Teda spíš masařky. O tom, co mě na Instagramu štve, by se se mohl napsat celý nový článek (a možná že se do něj časem i pustím). Vytrácí se z něj ta elementární spontánnost a aktuálnost, kterými si mě získal, a je stále těžší a těžší najít v jeho vodách skutečnou, nikoli umělou či dokonce placenou inspiraci. Tam, kde dřív byla kreativita a osobitost, nastoupily nuda a stádnost.

I proto ve mně rezonoval tento článek na blogu Field and Nest, v němž autorka Emma Lavelle popisuje, proč pro ní rok 2019 znamená návrat ke kořenům, tedy k psaní a blogování. A proč si myslí, že to tak bude dělat více lidí. Nemůžu s ní než souhlasit. I já doufám, že se letos znovu zamiluju do blogování.

Protože blog nabízí něco, co Instagram nikdy nemůže. Osobní prostor, který je jen můj a který není závislý na proměnlivých algoritmech. Navíc mám někdy pocit, že napsat víc než tři odstavce smysluplného textu je přesně to, co můj zdegenerovaný mozek potřebuje.

Styl: cíle na rok 2019
Rok 2018 byl ve znamení těhotenství, mateřství a urputné snahy. Jeho první polovinu jsem se snažila narvat svoje tělo do čehokoliv normálního, tu druhou jsem se snažila udržet si příčetnost a neudělat ze sebe matku v teplákách.

Zjistila jsem, jak kultivující může být udržovat si svůj styl a dbát na něj. A že mi to pomáhá cítit se opět jako já a ne jen jako mašina na mlíko. Dává mi to pocit, že stále ještě existuji i v jiné než jen mateřské podobě. Ano, oblékání může mít blahodárné účinky na vaší psychiku. Zvlášť pokud jste žena na mateřské, uvázaná s dítětem na úplném konci Prahy, kde se nic moc neděje a k jakémukoliv městskému životu je daleko, snažící se zvyknout si na největší změnu svého života a smysluplně definovat svou novou roli.

Ke konci roku jsem zahájila nakupovací detox. V rámci úvah nad vlastním stylem jsem přišla na to, že možná není tak definovaný, jak jsem si myslela. Že se pořád nechávám hodně ovlivňovat ostatními. A stále tápu. To mě poměrně šokovalo, protože jsem si byla svým stylem jistá jako máločím.

Jak se pozná, že váš styl oblékání není určovaný vámi, ale někým/něčím jiným?

Kde vlastně končí inspirace a začíná kopírování?

Jak skutečně definovat vlastní styl, když vás ze všech stran bombardují podbízivé posty nejrůznějších "influencerů", kteří zrovna propagují, za co jim kdo zrovna zaplatil?

To je pár otázek, které mi běhají hlavou.

Ale je tu i jiný, nový rozměr.

Jsem máma.

To znamená, že můj příjem je velmi, velmi, velmi omezený. A musí pokrýt to nejdůležitější jako jídlo, plíny a sem tam kafe.

Nemůžu si dovolit rozhazovat peníze, jako jsem to dělávala v práci a -co si budem- i pár posledních měsíců. Nemůžu si dovolit koupit, cokoliv se mi zalíbí. Nebo je v akci. Nemám na další šatníkové omyly. Tohle zjištění mě stálo spoustu času a vyplýtvaných peněz. Ale došla jsem k němu.

Při celém svém pátrání a definování osobního stylu tedy musím vzít v potaz tuto novou finanční situaci. Nikdy dřív nebyla otázka kvalita vs kvantita zásadnější. Ale není to jen o co nejkvalitnějších kusech. Je také důležité vědět, kde se vyplatí si našetřit a kde není třeba to zas tak řešit.

Abych to shrnula, cílem pro rok 2019 je najet na novou strategii nákupů a zároveň se opravdu pokusit stanovit svůj styl a oprostit ho od vnějších vlivů.

Řekla bych, že na jeden rok a jednu mámu je to práce ažaž.
SHARE:

pondělí 3. prosince 2018

Styl a moje dcera: předsevzetí

Haničce je půl roku. Utíká to rychleji, než bych chtěla. Ano, klišé, ale naprosto pravdivé. Vždycky jsem chtěla mít dceru. Měla jsem a stále mám ten nejúžasnější vztah se svojí maminkou. Je moje všechno. Nejbližší člověk, rádce, utěšitel, nejlepší kamarádka, jistota. Vím, že mě bude vždycky milovat a ať se stane cokoliv, můžu za ní vždycky přijít. Nikdo netvrdí, že je dokonalá (ačkoliv ona si to o sobě určitě myslí), ale o tom to není.


Chci, aby stejný pocit mělo i moje dítě. Pocit blízkosti. Bezpečí. Sdílení. Neustálé vědomí toho, že je milované. Ať se děje cokoliv.

A samozřejmě tak trochu doufám, že bude sdílet moji vášeň pro krásno. Pro nádherné oblečení. Jídlo. Hudbu. Filmy. Knížky. Architekturu. Cestování. Pro život.

Co ji, doufám, naučím o stylu, oblékání a oblečení jako takovém
1. Že na oblečení záleží.
2. Že oblékání je nejsnazší způsob sebevyjádření.
3. Že se nemusí jednat jen o povrchní záležitost.
4. Že móda a styl jsou dvě odlišné věci.
5. Co je kvalitní. Co není.
6. Za co stojí utratit větší částku peněz a kde je lepší šetřit.
7. Jak si vytvořit smysluplný šatník.
8. Jak milovat přírodní materiály.
9. Jak ocenit řemeslo.
10. Jak se nespokojit s průměrným.
11. Jak se o své oděvy starat.
12. Jak být co nejšetrnější vůči životnímu prostředí.
13. Jak se zajímat o podstatu věcí.
14. Jak mít úctu k oblečení, aby bylo nošeno s láskou a co nejdéle vydrželo.
15. Že chybovat je lidské a chybami se člověk učí.
16. Že styl rovná se neustálý vývoj.

Jaké chyby po mě, doufám, nebude opakovat
1. Strach, co tomu řeknou lidé.
2. Závislost na nakupování.
3. Přílišné podléhání trendům.
4. Strach jít proti proudu.
5. Strach být sama sebou.
6. Umělé materiály v šatníku.
7. Impulzivní nákupy, které nebyly nikdy nošené.
8. Být overdressed. Nebo underdressed.
9. Hrát to na jistotu.
10. Nerespektovat danou příležitost.

Ale i kdyby geny nezapracovaly a ona se tématu oblékání vyhýbala obloukem, nevadí. Hlavně když bude zdravá a šťastná. A nebude volit komunisty.

SHARE:

sobota 29. září 2018

Céline is dead, isn´t it?

Nikdy jsem nebyla pravověrný Philo-fanatik, ale vždycky jsem práci Phoebe Philo pro Céline obdivovala. Zapadá do mé představy o minimalistickém, nápaditém šatníku pro dospělou ženu, která dovede ocenit kvalitu a design a požaduje oděv, který bude vyhovovat jejím potřebám.

Samozřejmě mi taky bylo jasný, že představa Hediho Slimana, muže, který dal světu útlý pánský oblek tak úžasný, že kvůli němu Karl Lagerfeld zhubnul, o Céline ženě bude nejspíš diametrálně odlišná od všeho, na co kdy Philo vložila ruce.

Když jsem si včera projížděla fotky z kolekce, v duchu mi běželo Prima, skvělý návod na to, jak zničit značku během méně než 40 minut. Hedi ve formě. Hedi na vrcholu. Hedi, Hedi, Hedi. Ale nikde Céline (pardon, Celine...). Vyzáblí modelové a modelky narvaný do flitrovaných minišatiček, skinny kalhotových kostýmů, kožených overalů. Heroin chic ještě naléhavější než v dobách Kate Moss. Kdo sakra tohle bude chtít nosit???
Najdi deset rozdílů

Pak jsem si přečetla pár recenzí a díky nim mi došly souvislosti. Za prvé má Slimane poměrně volné ruce. Není nijak spoutaný tradicí značky. Nemusí se zaobírat rozkódováním kódů módního domu jako třeba u Diora a snažit se je napasovat na svou uměleckou vizi. Může si dělat, co chce. A to on vždycky dělá.

A za druhé. Tato kolekce nebyla cílená na Philo zákaznice. Naopak jim bylo dosti důrazně a otevřeně naznačeno, že jsou to staré herky a můžou se jít bodnout. Ehm, tedy jít se vyplakat k Lemaire, The Row a podobným.

Mládí je to, oč tu běží. Respektive Generace Z. Pro mě naprosto neznámý pojem. Ještě jsem byla schopná zaznamenat mileniály, ale ti prý už jsou taky pasé (kdy se to stalo?). Novou tažnou silou ekonomiky jsou mladí lidé narození v polovině 90. let. Ti dnes tvoří 25% trhu. V Asii ještě víc. Konglomerát Kering už na ně pár let šikovně reaguje prostřednictvím Saint Laurent, a tak si konkurenční LVHM patrně řekli, že je na čase si z tohoto obrovského koláče peněz taky něco ukrojit.

A kdo jiný by jim měl pomoct než Hedi Slimane, který stál za revoluční přeměnou YSL v super výnosný byznys, dnes známý jako Saint Laurent.

Ve světle těchto informací dává včerejší přehlídka smysl. Po finanční stránce určitě. Mě to smysl nedává ani omylem, protože mi módní průmysl poněkud netaktně naznačuje, že už se mnou vlastně nepočítá a ve svých 34 letech bych si asi měla jít zažádat o důchod.

A já si přitom pořád myslím, že mám nejlepší léta ještě před sebou. Co mi teda zbývá? Asi se fakt jít vybrečet k sestrám Olsenovým.

 source: vogue.com, vogue.co.uk
SHARE:

úterý 25. září 2018

Nákupy přes Vestiaire Collective

Poslední dobou se mi daří nakupovat z druhé ruky. Mám z toho radost, protože je to šetrnější vůči planetě. Zároveň věřím ve "znovuužívání". Mám ke svému oblečení citový vztah, žádný z kousků nevnímám jako pouhé spotřební zboží. A proto když už mi něco nesedí, jak by mělo, ráda to pošlu dál, aby to, co dřív dělalo radost mě, dělalo teď radost někomu dalšímu.

Navíc - co si budem - tak tiším výčitky svědomí, že jsem si zas koupila něco dalšího, protože v hloubi duše samozřejmě vím, že ideální by bylo nepořizovat si nic.

Část mých posledních úlovků pochází z eBay, část potom z Vestaire Collective, a právě o svoji zkušenost s touto platformou bych se chtěla podělit.

Vestaire Collective funguje jako takové luxusní tržiště. Cílí na ty opravdu top značky, takže tu najdete cokoliv od manolek přes vintage birkinky až po Rolex hodinky. Vše samozřejmě použité. Prodávat zde svoje zboží může kdokoliv za ceny, které si sám určí.

Poštovné do ČR je poměrně vysoké - 20 euro (ačkoliv pokud si kupujete Chanel kabelku za tisíc euro, tak vás nějaká ta dvacka navíc patrně nezabije...). Jenže v této ceně je také servis, který činí Vestiaire Collective tak jedinečným. Jakmile daný kousek koupíte, prodávající ho zašle do centrály společnosti, kde ověří jeho pravost a že odpovídá stavu a popisu, jaký prodávající uvádí. Po této kontrole kvality ho zasílají expresně zákazníkům.

O každém kroku vás navíc informují emailem, takže máte dokonalý přehled o tom, co se s vaším nákupem zrovna děje. Nejdéle trvá zaslání do centrály VC, následná kontrola a odeslání kupujícím je pak otázkou maximálně dvou dní. Tedy taková je moje zkušenost.

Zatím jsem tu pořídila dlouhé vlněné sako COS a vlněný Acne kardigan. Obojí v bezvadném stavu a ideální pro podzim/zimu. 
 

Ráda bych se jednou dostala do fáze, kdy budu moct upřímně říct, že naprostá většina mých nákupů oblečení je z druhé ruky. Posledních pár měsíců mi vychází.
SHARE:

středa 29. srpna 2018

Vítězství a prohry

V tomto článku jsem psala o tom, kterak zničehonic (patrně vlivem těhotenských hormonů) toužím po overalu. S velkou slávou jsem si koupila onen pruhovaný z Monki a rychlostí blesku jsem ho zas poslala zpátky. Patrně za to mohlo to břicho, ale cítila jsem se v něm děsně. Trochu jako meloun v pyžamu po dědečkovi. Nicméně následně jsem porodila a hle, touha po overalu zůstala. Takže žádné hormony, ale normální hadrový chtíč.

Naběhla jsem tedy do COS (kam jinam) a pořídila si tam černou overalovou dokonalost. A kupodivu jí pasuju na nákup sezóny. Je to úžasně pohodlný kus, do kterého se vklouzne stejně lehce jako do šatů. Díky použitému materiálu (crisp poplin cotton, pardon, český ekvivalent zřejmě neexistuje) působí elegantně a čistě,  na druhé straně široké nohavice a velké kapsy mu dodávají uniformní, ležérní ráz. V pase se stahuje na pásek, takže ani trochu nepřipomíná pytel.
Samozřejmě, jít v něm na záchod je poměrně velká výzva, ale jsem ochotná tuto oběť podstupovat. Pokud tedy potřeba nebude moc akutní.

Abych tady nedělala chytrou a nevynášela do nebes svou neomylnost, přidám i jednu letní prohru. Dlouho jsem pátrala po jednoduchých kožených pantoflích, které bych mohla rychle nazout, aniž bych se musela zdržovat zapínáním pásku (se řvoucím miminem v kočárku je každá vteřina dobrá).
Po dlouhém pátrání a zkoušení to vyhrály baťovské sandály. Zdály se být ideální - kožené, s bytelnou pohodlnou podrážkou, měkké kožené pásky přes nárt,....které jsou bohužel tak blbě udělané, že ty stupidní boty prostě na noze nedrží. Což jsem samozřejmě zjistila až v provozu, takže na vrácení nemám nárok. Rozčílím se pokaždé, když je vidím, protože vypadaly tak perfektně. Holt bez chyb by to nebylo ono.

overal/COS, mokasíny/Vagabond
SHARE:
© world of simplicity. All rights reserved.
Blogger Template Designed by pipdig