Udržitelnost: krátké zamyšlení

Oblékat se skutečně udržitelným a etickým způsobem je běh na dlouhou trať. Už jen to množství problémů, které je třeba rozlousknout.

Má tahle firma dostatečně transparentní systém výroby?
Zaplatili těm lidem dobře? Jak to poznám?
Která certifikace biobavlny je ta správná?
Má cenu kupovat si conscious výrobky v řetězcích?
Můžu vůbec něco nakupovat?
Neměla bych se oblékat jen v secondhandech?
A co si třeba dát nákupní půst?
Je recyklovaný polyester správná volba? Vždyť je to plast! Ale zas je recyklovanej. Ačkoliv recyklovanej, nerecyklovanej stejně smrdí.
Mám pátrat po lokálních značkách? A podporovat je?
Nebo podporovat fér značky, co šijou v Bangladéši a dávají těm lidem dobrou práci?

A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Nicméně jedna z věcí, která je mi ohledně udržitelné módy jasná, se týká životního stylu. Pokud mám šatník postavený na věcech, které neunosím, protože žiju úplně jinak, než co hlásá moje skříň, pak si můžou být vyrobený klidně z recyklovanýho hovna, a bude to stále plýtvání.

V tomto ohledu jsem já ta z naší rodiny, která je úplně v háji.

Můj muž je udržitelnost sama. Má pár kusů oblečení, částečně z druhé ruky, a ty nosí do roztrhání. Například vlastní jen jeden zimní kabát. A tomu kabátu je asi 10 let. Jeho šatník pokrývá všechny situace, v nichž se každodenně ocitá.

Moje dcera má v podstatě jen věci, které už někdo před ní nosil. Jen výjimečně jí pořídím něco nového. Nemá nic vyloženě nepraktického. Žádný šatičky, který by jí bránily v lezení, žádný rádoby stylový ozdůbky, který bych jí oblíkla jen na fotku pro Instagram.

Oproti tomu můj šatník je ztělesněním tlumeného uhlazeného minimalismu. Naprosto ideální do "velkého" pražského světa. Ale zcela nevhodný na pískoviště!

Každá, byť jen krátká, procházka s kočárem pro mě představuje ohromný problém. Co si mám vzít sakra na sebe?

Mám tunu bílých košil. Dvě tuny světle modrých. Spoustu nádherných šatů z COS. Saka. Vlněné kabáty. Perfektně rovné džíny. Pánské polobotky. Ručně vyráběné baleríny. Mokasíny. Nic z toho není materiál na pískoviště.

Nic.

Pokaždé trnu hrůzou, kdy se proti mě rozběhne...no dobře, rozkymácí dítě a otře do mě banán.

To, co mám na fotkách výše na sobě, je asi nejblíž volnočasovému oděvu vhodnému na dovádění s dítětem,co je můj šatník schopen vypotit.

A i tak je to celý špatně (světle béžový kalhoty??? conversky s bílou podrážkou???).

Dokud si nepřiznám, jak moc se moje životní situace změnila a nepřizpůsobím se jí po všech stránkách, můžu si o udržitelnosti číst horem dolem, pátrat po tom nejudržitelnějším z udržitelného a k ničemu to nebude.

Zásadní je totiž věci používat. Ne nakupovat. Používat. A když je nemám kde používat, jsou to jen vyhozený peníze, čas, materiál, energie i něčí tvrdá práce.