#vsetkomam: The struggle is real

Co si pamatuju, dávala jsem si vždycky hromadu novoročních předsevzetí. A pokud mě paměť neklame, nevydržely obvykle moje dobré úmysly déle než dva týdny. Nevím, co za to mohlo. Asi ten všudypřítomný tlak hlásající, že je Nový rok, a to znamená nové, vylepšené Já. Jako bych měla úderem půlnoci upgradovat z T-800 na T-1000.

Ale abych pravdu řekla, ta magická víra v lepší já, trvající jen pár lednových chvil, je opojná. A tak nakažlivá. Asi proto se do toho zas a znovu vůbec pouštíme.

Posledních pár let se značná část předsevzetí týkala mé nakupovací obsese. Nebudu nakupovat v řetězcích. Jen dva kusy měsíčně. Jen pět kusů za sezónu. Zřídím si speciální spořící konto.  Tentokrát to zvládnu. Atd atd atd. Snaha ovládnout a zkrotit mou posedlost novým oblečením se táhne blogem i mou pamětí jako migréna, která ne a ne přestat a která vás nutí proklínat fakt, že jste naživu.

Kde se ve mě to nutkání bere? To neustálé puzení kupovat to či ono. Je to genetické? Je to individuální závislost? Může za to naše společnost? Nuda? Absence pocitu naplnění? Nedostatek zájmů? Všechno dohromady?

Ať je to, jak chce, pořád se snažím s tím něco dělat. Vyzrát sama nad sebou a konečně dosáhnout naprostého klidu (stav konstantního, nepřerušovaného chtění značně vyčerpává...). A tak se do toho znovu pouštím. Symbolicky se začátkem Nového roku. Akorát už tomu neříkám předsevzetí. Nenazývám to nijak. Je to prostě část mého života, která je dlouhodobě neudržitelná a vysává mě zaživa. Fyzicky, psychicky, finančně.

Rozhodla jsem se proto pro nakupovací pauzu delší než všechny ty předchozí dohromady. Pět měsíců. Pro někoho hodně, pro někoho málo. Pro mě je to velký závazek. Tak velký, že nevím, jestli to dám. Ale přece jen je začátek ledna, tak se ještě pořád vezu na vlně slepého novoročního odhodlání. Ty horší momenty teprve přijdou. Patrně tak za dva dny.

Každopádně můj cíl je jasný:

• žádné nové oblečení po dobu 5 měsíců (to se týká i bot, doplňků, secondhandů, dárků, čehokoliv, co mi zvyšuje srdeční tep)
• po zbytek roku pak platí max 10 kusů s tím, že za každý nový půjde jeden starý pryč

Zvažuju, jestli si povolím nějakou výjimku. Třeba v případě, že bych se ocitla v zahraničí a stanula tváří v tvář něčemu, co doma rozhodně nepořídím. Uvidím. Zatím nechávám tuhle kapitolu otevřenou.

A co si od toho všeho vlastně slibuju? Pár věcí. Že budu mít víc času experimentovat s tím, co už v šatníku mám. Že budu mít víc času obecně. Že zjistím víc o etické a transparentní výrobě. Ale hlavně že se vymaním z toho začarovaného kruhu chtíče-uspokojení-vystřízlivění a zas znovu dokola.

Nedokážu říct, jestli se mi to tentokrát opravdu povede. Opravdu doufám, že ano. Nerada bych se v půlce března našla, jak se mlátím do hlavy narvanou HM nákupní taškou.