Jaká to byla úleva, když jsem si díky Lauren Bravo a její knize uvědomila, že to zdaleka není jen můj problém. Že je na světě spousta podobných posedlíků, kterým se potí ruce, když klikají na klávesu Pay Now. Ačkoli je knížka primárně věnovaná závislosti na fast fashion, dá se velmi jednoduše vztáhnout na kohokoliv, kdo trpí nakupovací mánií.
Jedna z mnoha věcí, které mě v knize zaujaly, byl vztah mezi Need-Want-Like. Jasně, epický konflikt mezi potřebovat a chtít je starý snad jako konzumní lidstvo samo. Co je ale špatného na tom, když se mi něco líbí?
Vůbec nic.
Pokud si ovšem mezi líbit a chtít (popř. potřebovat) nedosadím rovnítko.
Tady nastává problém. A jak to vypadá v praxi? Většinu času jsem přesvědčená, že mám svůj styl oblékání zvládnutý. Jasně definovaný a zcela rozpoznatelný. A že jsem vlastně hrozně kůl. Dokud nepotkám někoho, kdo je (alespoň v mých očích) skutečně stylový. Během jediného mrknutí oka jsem pak schopná pojmout podezření hraničící s jistotou, že jsem břídil, zcela zavrhnout všechno, co nosím a co mě utváří, a naznat, že můj šatník potřebuje nějakou vzpruhu. Nejlépe ve stylu oné kůl osoby.
Při posledním takovém záchvatu jsem si koupila vínový svetr a kostkované kalhoty. Jo, čtete správně. Kostkované.
Pozůstatky mého "červeného" období. Svetr je na prodej, košili nosím doma.
Obojí skončilo na mém Vinted účtu. Na kalhotách se stále houpala cedulka.
Někdy to ale dopadne relativně dobře. Třeba moje aféra s hedvábnou áčkovou midi sukní. Chápejte, je jí všude plno. Dá se nosit s kdečím. Sluší každému.
Jen mě ne.
Ale i tak jsem se zarytě snažila přesvědčit sama sebe o opaku. Neustále zkoumala všechny možnosti, projela a prošla každý dostupný obchod. Nalhávala si, že se to zlomí, že určitě existuje hedvábná áčková midi sukně, která mi bude sedět. A slušet.
O x měsíců později:
Neexistuje.
K tomuto závěru jsem naštěstí došla, aniž bych si danou věc pořídila. Výsledek? Finanční úspora značná, vyplýtvaného času spousta.
Původně jsem měla za to, že je to jasná známka krize. Že jsou tyhle pochybnosti o mém vlastním stylu oprávněné, něco (nebo možná všechno) je špatně a svět se řítí do záhuby.
Díky této knize jsem ale pochopila, že je naprosto v pořádku, když se mi něco líbí a zároveň to ono nechám žít svým vlastním šťastným životem (rozuměj Nekoupím si to). Že ne každá věc, která mě esteticky uspokojuje, se ke mě hodí. Přece jenom existuje spousta věcí, které se mi líbí a domů si je nepořídím. Hada. Obraz od Moneta. Toma Hardyho. Pokojové kytky.
Musím se přiznat, že se mi celkem ulevilo. Vědomí, že si to všechno, co mě zaujme, nemusím nutně narvat do šatníku, je vskutku osvobozující. Zarážející ale je, že mi něco tak prostého došlo až po přečtení knihy.
Žádné komentáře
Okomentovat