Kam až moje vzpomínky sahají, vždycky jsem nosila džíny. A vždycky to byla jedna z velkých jistot mé skříně, neřkuli života. Moje babička jim říkala "texasky" a považovala je za oblečení vhodné na víkend. Nebo na výlet do lesa. Babička byla velká dáma.
Já jsem je naopak vždycky považovala za oděv vhodný k jakékoli příležitosti. Možná kromě plesu či návštěvy anglické královny. Můj vztah k nim se nikdy nezměnil, měnila se jenom jejich podoba a tvar:
Základní škola
Na tom, co jsem nosila, mi moc nezáleželo. Vnímala jsem oblečení jako triviálnost, kterou by se člověk dostatečně intelektuálně na výši neměl moc zabývat. Měla jsem několikeré džíny, které vypadaly zcela stejně (nejblíže tomu střihu by byly asi Levi´s pěsetjedničky). Paradoxně to byly, alespoň co se složení týče, ty nejopravdovější z opravdových. Nosila jsem k nim pytlovitá bavlněná trika, popřípadě mikiny dvakrát tak větší než jsem byla já sama. Můj svět byl jasně daný, jasně ohraničený, malý a důvěrně známý.
Střední škola
Rychle jsem přišla na to, že na módě záleží. A že se podle ní poměřuje hodnota lidí. Poznala jsem to hned první den školy při vstupu do třídy. Najednou jsem se ocitla ve zcela jiném světě, než na který jsem byla zvyklá, platila tu jiná pravidla a všechno bylo matoucí. V 15 jsem nebyla schopná stát si za svým (a obdivuju každého, kdo toho je v takovém věku schopný). Chtěla jsem zapadnout. Nevyčnívat a neupozorňovat na sebe. A když, tak jen v pozitivním slova smyslu. Takže jsem se vydala na cestu po proudu, nikoli proti němu. Hezky ruku v ruce s ostatními ze stáda. Ve světě džín to znamenalo následující extrém - co nejnižší pas, co nejvíc do zvonu.
Univerzita
Po úmorných středoškolských letech plných předstírání pro mě univerzita byla vysvobozením. I ve vztahu k džínám. Symbolickým se pro mě stal moment, kdy jsem si v tramvaji přišlápla svoji rozměrnou nohavici a ta se utrhla. Bylo to znamení konce jedné ne příliš šťastné životní etapy. Moje džíny se začaly zužovat. Pas zůstal tam, kde byl. Hodně nízko.
Postudijní období
Džíny byly maximálně úzké, pas stále maximálně nízko. Smrtící kombinace zejména v okamžiku, kdy se člověk musel pro něco sehnout.
Pražské období
Míra upnutosti džín dosáhla vrcholu. Vážně bych se divila, kdyby v nějakém z těch párů džín, které jsem ještě před nedávnem nosila, bylo víc jak 70% bavlny. Elastan byl dlouhou dobu můj nejlepší přítel. Některé z džín této doby by se ani neměly takto nazývat. Byly to vlastně jen nabubřelejší leginy. Divy se ale začaly odehrávat v oblasti pasu. Ten se z minimální níže přesunul do maximální výše (ano, jsem člověk plný extrémů). Ano, je to rozhodně praktičtější a můžete zvedat ze země ledacos, ale ani ten vysoký pas není samospasný. Zvlášť pokud neustále přibíráte na váze.
Současnost
Já a moje džíny jsme dosáhly, myslím, dokonalé harmonie. Zhodnotila jsem všechny svoje džínové excesy, své nově nabyté tělesné rozměry (ahoj, třícítko) a došla jsem k názoru, že takhle to dál nejde. Zároveň mi vlivem jiným okolností začalo být míň a míň jedno, z čeho jsou kalhoty, které tak ráda nazývám džíny, ušité a jestli mají vůbec právo být takto nazývány.
Nyní se nacházím ve vyrovnaném stádiu svého života s džínami, v němž si tykám s umírněnou klasikou. Konečně jsem přišla na rozdíl mezi skinny a slim, takže můžu mít úzké džíny, které ale stále mají svojí hlavu (rozuměj jsou pevné). Vyhledávám rovný střih a obdivuju japonský denim. Toužím po džínách na míru od Chatty nebo po těch objemných ze Studia Nicholson. Barevná škála je jasná, prostá a úzká - černá, tmavě šedá, indigo. Nic víc nepotřebuju. A složení? 2% elastanu jsou tak akorát. Chci přece džíny, ne leginy.
Žádné komentáře
Okomentovat