Moje představa o mě

Nedávno se mi v práci stala taková věc. Jeden můj kolega se na mě podíval a řekl, že vypadám jako jeptiška. Měl jsem na sobě svoji oblíbenou černou sukni ke kolenům, k ní pruhované triko a tmavě modrý kabátek, o kterém jsem básnila v jednom z posledních příspěvků. Vše z COS. Na nohou pánské polobotky. Naprostá esence toho, v čem se cítím nejlépe a co se mi líbí. A ačkoli už dávno nedám na to, co si kdo myslí o mém stylu oblékání, na chvíli mě to zarazilo.

Mám v počítači složku nazvanou Inspirace, kam vrším všechny obrázky z různých blogů a webů, které mě nějak zaujmou. Vedle toho mám další složku se jménem Fav, kde je cca 15 fotek, s nimiž absolutně souzním a zosobňují směr, kterým se (doufám) ubírá i to, jak se oblékám. Tady je malá ukázka:

Ano, myslím, že je to víc než jasné. Přesně tohle chci nosit. Když se ráno podívám do šatníků, chci tam nacházet přesně tyto věci. Funkční, střízlivé, minimalistické, uklidňující. Neutrální, tišivé barvy. Proporčně hravé. A zároveň také přitažlivé. Aspoň pro mě určitě.

Tady nastává rozpor. Já mám představu o tom, co chci nosit. Moje okolí má představu o tom, co bych měla nosit. Tyto představy neustále naráží na bariéru naprostého nepochopení, ať už z jedné či druhé strany. Neoblékám se, abych potěšila okolí. I kdybych tisíckrát chtěla, nešlo by to, protože každý má svou představu o tom, kdo jsem a co by mi slušelo. A ta představa se liší člověk od člověka. Někdy jen lehce, jindy zásadně, ale vždycky jako kdyby tu paralelně žilo několik mých dalších já.

Uvědomila jsem si, že do představy o svých blízkých lidé často projektují kus sebe. Lidi kolem sebe vnímáte tak, jak je chcete vnímat, svým zkresleným subjektivním způsobem. To je pochopitelné, protože lidské vztahy ve finále jsou zkreslené, emočně zabarvené a subjektivní.

Zároveň právě ta blízkost dává lidem ve vašem okolí pocit, že vám můžou mluvit do oblékání. Že vám mohou sdělit, jak skvěle byste vypadali v tom či onom. Či jak mizerně vypadáte v tom, co zrovna máte na sobě. Je to milé a pozorné v okamžiku, kdy by to s mým oblékáním v ten konkrétní den opravdu mohlo být lepší. Když jsem se úplně nestrefila. A je to ještě pozornější, když vás upozorní na něco úžasného, čeho jste si sami nevšimli a co je přesně váš styl. Protože vás znají.

Co když se ale představa některých lidí v mém okolí o tom, co bych měla či neměla nosit, osudově a dlouhodobě rozchází s mou představou? Je to nepochopení mého stylu nebo mně samotné? Mělo by mě to vůbec znepokojovat? Měla bych se takovými lidmi obklopovat? Neměli bychom se navzájem přijímat se vším všudy? A nepřikládám náhodou úloze oblečení v lidském životě až příliš velkou roli? Dává tohle psaní ještě pořád smysl?