Need vs want vs like

Knížka How to Break Up with Fast Fashion, kterou teď zrovna čtu, mi v mnohém otevřela oči. Vždycky jsem tak nějak tušila, že na mém vztahu k nakupování hadrů -ne k oblečení jako takovému- je něco znepokojivého. Jen jsem si myslela, že je to moje malá perverzní libůstka, které by se jedna část mého já ráda nadobro zbavila, ale ta druhá si ji chce hýčkat, pěstovat ji a možná i dál rozmnožovat.

Jaká to byla úleva, když jsem si díky Lauren Bravo a její knize uvědomila, že to zdaleka není jen můj problém. Že je na světě spousta podobných posedlíků, kterým se potí ruce, když klikají na klávesu Pay Now. Ačkoli je knížka primárně věnovaná závislosti na fast fashion, dá se velmi jednoduše vztáhnout na kohokoliv, kdo trpí nakupovací mánií.

Jedna z mnoha věcí, které mě v knize zaujaly, byl vztah mezi Need-Want-Like. Jasně, epický konflikt mezi potřebovat a chtít je starý snad jako konzumní lidstvo samo. Co je ale špatného na tom, když se mi něco líbí?

Vůbec nic.

Pokud si ovšem mezi líbit a chtít (popř. potřebovat) nedosadím rovnítko.

Tady nastává problém. A jak to vypadá v praxi? Většinu času jsem přesvědčená, že mám svůj styl oblékání zvládnutý. Jasně definovaný a zcela rozpoznatelný. A že jsem vlastně hrozně kůl. Dokud nepotkám někoho, kdo je (alespoň v mých očích) skutečně stylový. Během jediného mrknutí oka jsem pak schopná pojmout podezření hraničící s jistotou, že jsem břídil, zcela zavrhnout všechno, co nosím a co mě utváří, a naznat, že můj šatník potřebuje nějakou vzpruhu. Nejlépe ve stylu oné kůl osoby.

Při posledním takovém záchvatu jsem si koupila vínový svetr a kostkované kalhoty. Jo, čtete správně. Kostkované.

 Pozůstatky mého "červeného" období. Svetr je na prodej, košili nosím doma. 

Obojí skončilo na mém Vinted účtu. Na kalhotách se stále houpala cedulka.

Někdy to ale dopadne relativně dobře. Třeba moje aféra s hedvábnou áčkovou midi sukní. Chápejte, je jí všude plno. Dá se nosit s kdečím. Sluší každému.

Jen mě ne.

Ale i tak jsem se zarytě snažila přesvědčit sama sebe o opaku. Neustále zkoumala všechny možnosti, projela a prošla každý dostupný obchod. Nalhávala si, že se to zlomí, že určitě existuje hedvábná áčková midi sukně, která mi bude sedět. A slušet.

O x měsíců později:
Neexistuje.

K tomuto závěru jsem naštěstí došla, aniž bych si danou věc pořídila. Výsledek? Finanční úspora značná, vyplýtvaného času spousta.

Původně jsem měla za to, že je to jasná známka krize. Že jsou tyhle pochybnosti o mém vlastním stylu oprávněné, něco (nebo možná všechno) je špatně a svět se řítí do záhuby.

Díky této knize jsem ale pochopila, že je naprosto v pořádku, když se mi něco líbí a zároveň to ono nechám žít svým vlastním šťastným životem (rozuměj Nekoupím si to). Že ne každá věc, která mě esteticky uspokojuje, se ke mě hodí. Přece jenom existuje spousta věcí, které se mi líbí a domů si je nepořídím. Hada. Obraz od Moneta. Toma Hardyho. Pokojové kytky.

Musím se přiznat, že se mi celkem ulevilo. Vědomí, že si to všechno, co mě zaujme, nemusím nutně narvat do šatníku, je vskutku osvobozující. Zarážející ale je, že mi něco tak prostého došlo až po přečtení knihy.

#vsetkomam: The struggle is real

Co si pamatuju, dávala jsem si vždycky hromadu novoročních předsevzetí. A pokud mě paměť neklame, nevydržely obvykle moje dobré úmysly déle než dva týdny. Nevím, co za to mohlo. Asi ten všudypřítomný tlak hlásající, že je Nový rok, a to znamená nové, vylepšené Já. Jako bych měla úderem půlnoci upgradovat z T-800 na T-1000.

Ale abych pravdu řekla, ta magická víra v lepší já, trvající jen pár lednových chvil, je opojná. A tak nakažlivá. Asi proto se do toho zas a znovu vůbec pouštíme.

Posledních pár let se značná část předsevzetí týkala mé nakupovací obsese. Nebudu nakupovat v řetězcích. Jen dva kusy měsíčně. Jen pět kusů za sezónu. Zřídím si speciální spořící konto.  Tentokrát to zvládnu. Atd atd atd. Snaha ovládnout a zkrotit mou posedlost novým oblečením se táhne blogem i mou pamětí jako migréna, která ne a ne přestat a která vás nutí proklínat fakt, že jste naživu.

Kde se ve mě to nutkání bere? To neustálé puzení kupovat to či ono. Je to genetické? Je to individuální závislost? Může za to naše společnost? Nuda? Absence pocitu naplnění? Nedostatek zájmů? Všechno dohromady?

Ať je to, jak chce, pořád se snažím s tím něco dělat. Vyzrát sama nad sebou a konečně dosáhnout naprostého klidu (stav konstantního, nepřerušovaného chtění značně vyčerpává...). A tak se do toho znovu pouštím. Symbolicky se začátkem Nového roku. Akorát už tomu neříkám předsevzetí. Nenazývám to nijak. Je to prostě část mého života, která je dlouhodobě neudržitelná a vysává mě zaživa. Fyzicky, psychicky, finančně.

Rozhodla jsem se proto pro nakupovací pauzu delší než všechny ty předchozí dohromady. Pět měsíců. Pro někoho hodně, pro někoho málo. Pro mě je to velký závazek. Tak velký, že nevím, jestli to dám. Ale přece jen je začátek ledna, tak se ještě pořád vezu na vlně slepého novoročního odhodlání. Ty horší momenty teprve přijdou. Patrně tak za dva dny.

Každopádně můj cíl je jasný:

• žádné nové oblečení po dobu 5 měsíců (to se týká i bot, doplňků, secondhandů, dárků, čehokoliv, co mi zvyšuje srdeční tep)
• po zbytek roku pak platí max 10 kusů s tím, že za každý nový půjde jeden starý pryč

Zvažuju, jestli si povolím nějakou výjimku. Třeba v případě, že bych se ocitla v zahraničí a stanula tváří v tvář něčemu, co doma rozhodně nepořídím. Uvidím. Zatím nechávám tuhle kapitolu otevřenou.

A co si od toho všeho vlastně slibuju? Pár věcí. Že budu mít víc času experimentovat s tím, co už v šatníku mám. Že budu mít víc času obecně. Že zjistím víc o etické a transparentní výrobě. Ale hlavně že se vymaním z toho začarovaného kruhu chtíče-uspokojení-vystřízlivění a zas znovu dokola.

Nedokážu říct, jestli se mi to tentokrát opravdu povede. Opravdu doufám, že ano. Nerada bych se v půlce března našla, jak se mlátím do hlavy narvanou HM nákupní taškou. 

Udržitelnost: krátké zamyšlení

Oblékat se skutečně udržitelným a etickým způsobem je běh na dlouhou trať. Už jen to množství problémů, které je třeba rozlousknout.

Má tahle firma dostatečně transparentní systém výroby?
Zaplatili těm lidem dobře? Jak to poznám?
Která certifikace biobavlny je ta správná?
Má cenu kupovat si conscious výrobky v řetězcích?
Můžu vůbec něco nakupovat?
Neměla bych se oblékat jen v secondhandech?
A co si třeba dát nákupní půst?
Je recyklovaný polyester správná volba? Vždyť je to plast! Ale zas je recyklovanej. Ačkoliv recyklovanej, nerecyklovanej stejně smrdí.
Mám pátrat po lokálních značkách? A podporovat je?
Nebo podporovat fér značky, co šijou v Bangladéši a dávají těm lidem dobrou práci?

A tak bych mohla pokračovat donekonečna. Nicméně jedna z věcí, která je mi ohledně udržitelné módy jasná, se týká životního stylu. Pokud mám šatník postavený na věcech, které neunosím, protože žiju úplně jinak, než co hlásá moje skříň, pak si můžou být vyrobený klidně z recyklovanýho hovna, a bude to stále plýtvání.

V tomto ohledu jsem já ta z naší rodiny, která je úplně v háji.

Můj muž je udržitelnost sama. Má pár kusů oblečení, částečně z druhé ruky, a ty nosí do roztrhání. Například vlastní jen jeden zimní kabát. A tomu kabátu je asi 10 let. Jeho šatník pokrývá všechny situace, v nichž se každodenně ocitá.

Moje dcera má v podstatě jen věci, které už někdo před ní nosil. Jen výjimečně jí pořídím něco nového. Nemá nic vyloženě nepraktického. Žádný šatičky, který by jí bránily v lezení, žádný rádoby stylový ozdůbky, který bych jí oblíkla jen na fotku pro Instagram.

Oproti tomu můj šatník je ztělesněním tlumeného uhlazeného minimalismu. Naprosto ideální do "velkého" pražského světa. Ale zcela nevhodný na pískoviště!

Každá, byť jen krátká, procházka s kočárem pro mě představuje ohromný problém. Co si mám vzít sakra na sebe?

Mám tunu bílých košil. Dvě tuny světle modrých. Spoustu nádherných šatů z COS. Saka. Vlněné kabáty. Perfektně rovné džíny. Pánské polobotky. Ručně vyráběné baleríny. Mokasíny. Nic z toho není materiál na pískoviště.

Nic.

Pokaždé trnu hrůzou, kdy se proti mě rozběhne...no dobře, rozkymácí dítě a otře do mě banán.

To, co mám na fotkách výše na sobě, je asi nejblíž volnočasovému oděvu vhodnému na dovádění s dítětem,co je můj šatník schopen vypotit.

A i tak je to celý špatně (světle béžový kalhoty??? conversky s bílou podrážkou???).

Dokud si nepřiznám, jak moc se moje životní situace změnila a nepřizpůsobím se jí po všech stránkách, můžu si o udržitelnosti číst horem dolem, pátrat po tom nejudržitelnějším z udržitelného a k ničemu to nebude.

Zásadní je totiž věci používat. Ne nakupovat. Používat. A když je nemám kde používat, jsou to jen vyhozený peníze, čas, materiál, energie i něčí tvrdá práce.

My frugal year

K financím mám ambivalentní vztah. Ráda bych jich neustále měla dostatek pro případ, že se...co já vím...rozbije pračka. Nebo že si neočekávaně budu muset koupit boty.

Zároveň je ale moc ráda utrácím za materiální rozmařilosti.

Celá pracovní, výdělečná část mého života se tedy soustředila na udržování rovnováhy mezi mým zhýralým a šetrným já. Šlo to poměrně jednoduše. Moje příjmy byly vždy o trošku vyšší než moje výdaje, a tak se jakýkoli hřích dal poměrně solidně zahladit.

Teď jsem se ale ocitla v naprosto nové a ne zcela komfortní životní fázi - jsem na rodičovské. Ať se snažím sebevíc, pořád jsou moje příjmy nižší než výdaje. Je to pochopitelné, ale mě to způsobuje žaludeční křeče. Navíc se vinou totální nudy a nedostatku spánku (rodičovská je jedna velká nádhera) mnohem častěji dostává ke slovu moje zlé, utrácivé já a našeptává mi nesmysly. Takže pokaždé, když jen pohledem zavadím o zůstatek na účtu, je tam míň a míň.

Cíle
S vidinou toho, že pád nezastavím, ale můžu ho minimálně dost zpomalit, jsem se rozhodla přetvořit rok 2019 v rok, kdy se moje finance stabilizují a výdaje nebudou převyšovat příjmy zas tak o tolik. Je to dřina, věřte mi.

Obzvlášť když jste jako já posedlí věcmi, minimalismus vám nic neříká a po každé horší noci si potřebujete udělat radost. Po každé dobré taky. Přece na oslavu, ne asi.

Prvním krokem je podívat se pravdě do očí. Či spíše dívat se jí tam pravidelně. Tedy vědět zhruba, kolik mám na kontě a neignorovat zůstatek několik týdnů v naději, že se tam zázračně objeví o nulu víc. Druhým krokem je pak vytvořit seznam výdajů - fixních i těch nahodilých, vyčlenit si měsíční částku, přes kterou nechci jít, a pokoušet se jí maximálně dodržet.

No a třetí cíl? To je jasné. Pojmenovat má slabá místa.

Slabiny
To je jednoduchý. A taky dlouhý seznam. Zahrnuje oblečení, knížky, časopisy, příležitostně kosmetiku, jídlo "venku", kafe "venku", nesmyslné výdaje za jídlo.

Jak na to?
Sepsala jsem si seznam věcí, na kterých můžu každý měsíc ušetřit. Vypadá zhruba následovně:

Každý týden dávám dohromady seznam jídel, která budeme vařit, a podle toho objednávám Tesco nákup. Limituje se tím moje neřízené brakování M&S regálů s jídlem.

Přestávám vyhazovat jídlo. Jídlo se prostě nevyhazuje. Tečka.

Předplatila jsem si Dolce Vita. Díky tomu na každém čísle ušetřím půlku. Snažím se zredukovat množství ostatních. Žádná Marianne do vlaku. Kupuju jen to, co přečtu od první do poslední stránky.

Limit jedna koupená kniha měsíčně.

Kosmetika se pořizuje, když dojde. Žádná nová nepřibývá (ahoj, svinský červený matný rtěnky!).

Před výjezdem do centra se najím. Pak je jen minimální šance, že se najdu v kavárně, jak se láduju banánovým chlebíčkem za pade.

Snažím se nespojovat si pocit radosti s nakupováním. To je asi na tom to nejtěžší.

Oblečení
Jasnej průšvih. Nikde jinde tolik nepodléhám. A neutrácím. Šla jsem na to různě. 5-Piece French Wardrobe. Etické nakupování. Sezónní seznamy. Jeden neúspěch za druhým.

Ale letošek je zlomový. Od ledna zkouším nový systém. Každý měsíc si šetřím tu samou sumu do zvláštní virtuální obálky na mém účtě. Pokud si chci něco koupit a mám na to našetřeno, prima. Pokud ne, musím čekat. A že to kolikrát bývá dlouhá doba (můj vkus je náročný...ehm...finančně).

Nespornou výhodou je, že nemůžu utrácet nad limit. A také se tím hodně omezily spontánní nákupy, na kterých se cedulka houpala ještě rok poté. Díky tomuto systému musím každý nákup velmi pečlivě zvažovat. A to mě baví. Mám svůj seznam na Pinterestu, který jsem přejmenovala z Cravings na Just thinking. Protože tak to je. Prostě nad tím jen přemýšlím. Zvažuju ze všech stran a úhlů, jestli bude daný kus fungovat v kontextu mého stávajícího šatníku. X-krát si ho jdu do obchodu zkusit. A čekám.

Spousta věcí, které na tomto seznamu má, časem zmizí. Přirozeně. Neprojde testem času. Protože ve finále po většině věcí toužím jenom krátkodobě. A nesmyslně. Vidím je někde na IG. Na blogu. A hned si myslím, že je taky potřebuju.

Zatím po 6 měsících můžu říct, že jsem možná konečně našla něco, co na mě funguje. A to je důležité. Každý si musí najít ten systém, který vyhovuje jemu.

Shrnutí a tipy
Nejspíš to pro mě nikdy nebude lehké. Nikdy se nezbavím své utkvělé touhy vlastnit maximum věcí. Nestane se ze mně zázrakem minimalista, co vyhází 80% svých věcí a bude žít jen s capsule wardrobe. Ale s trochou snahy bych i finanční peklo jménem rodičovská mohla zvládnout, aniž by Hanička musela žebrotou.

Pokud vás tohle téma zajímá, určitě mohu doporučit blogy jako třeba The Frugality Blog nebo The Luxe Strategist. A pro otrlé povahy je tu IG účet @myfrugalyear, kde anonymní slečna/paní popisuje sou cestu ke splacení dluhu ve výši 25 000 liber. To si pak říkám, že na tom přece jenom nejsem zas tak zle a klikám na stránky COS...

Currently on my mind III.

Už je to nějaký ten pátek, co se tu objevil článek ze série Currently on my mind. To jsem možná ještě ani nebyla těhotná...Nicméně poslední dobou se mi toho sešlo poměrně hodně, čím zaměstnávám svůj mozek, když dítě zrovna spí, tak proč to rovnou nesepsat.

Deveaux
Přehlídky na podzim 2019 jsou za námi. Moji oblíbenci jako The Row, Jil Sander, Margaret Howell, Lemaire, Victoria Beckham, Roksanda mě nezklamali, ale za zcela zásadní považuju objev značky Deveaux, za kterou stojí známý streetový fotograf Tommy Ton. Jednoduché minimalistické oděvy v tlumených tónech, které nádherně splývají, předvedené na modelech a modelkách všech věkových kategorií a ras. Co vlastně chtít víc.

CMA guidelines

Britská Competion and Markets Authority vydala nové směrnice pro influencery/blogery/celebrity, které zásadně upravují způsob, jakým mají informovat své čtenáře o spolupráci se značkami. Užívání směrnic je trochu nejasné, takže prakticky všechno musí být označeno jako #ad. Pokud například uveřejníte fotku kousku oblečení společnosti, s níž jste kdysi spolupracovali, musíte to do popisku uvést, i když jste si ten kus oblečení koupili za své. I tak to má několik velmi zajímavých dopadů.

Mám dojem, že celý IG průmysl razantně vykročil směrem k větší transparentnosti a zároveň se ukázalo, kolik darovaných věcí v něm koluje. A že je častokrát celý život člověka vystavěn jen na darovaných věcech. Najednou je jasně vidět to, co jste předtím jen tušili. S klidným svědomím tedy můžete dát sbohem pocitům typu Páni, ta holka má tak úžasný život, válí se na Maledivách a já zařezávám v kanclu (ehm, u dítěte), kde dělám chybu?. Může se ale stát, že je nahradí jiný, ještě záludnější. Proč nejsem tak úspěšná/ý?

Nicméně pokud vás toto téma zajímá, Brittany k němu sepsala pár zajímavých postřehů.

Půst

V lednu jsem zvládla celý měsíc bez nakupování oblečení. Dohnal mě k tomu odpor k mé vlastní rozežranosti a zbytečnému vyhazování peněz. Nastavila jsem si také nový systém nakupování, který mi zatím vychází, a tak jsem se odhodlala k většímu masakru. Dva měsíce bez nakupování! Budu spokojená se šesti týdny, ale ráda bych vydržela až do konce. Zatím jsme v půlce a krom občasných záchvatů Ježiš, tohle potřebuju! Panebože, slevy v COS! to zvládám dobře. Navíc když to Zuz může vydržet půl roku, tak proč já bych nezvládla blbý dva měsíce .

The Curated Closet

Času navíc využívám k důkladné analýze svého šatníku a stylu obecně. Nějak si totiž přestávám být jistá tím, že je tak úchvatně definovaný, jak jsem si doposud sebejistě myslela. Jedu podle knížky The Curated Closet od Anuschky Rees. Není povrchní, jde do hloubky a vyžaduje čas a soustředění. Až budu mít celý proces za sebou, moc ráda se podělím o své dojmy.

Arizona

I přes nakupovací detox se jedna položka na mém wishlistu nemění. Birkenstocky. Celé loňské léto jsem se je snažila obejít, hledat pohodlné nazouváky jinde, až jsem nakonec skončila s nepoužitelnými od Bati a mám dost. Letošní léto bude ve znamení klasických Arizona pantoflí. A je mi úplně šumák, jak antisexy prý jsou. Moje nohy na nějaký sexy a antisexy kašlou. Moje nohy chtějí mít klid.

Kde beru inspiraci

Jana a její instagramový profil @vonkopfbisfuss_ jsou jediným důvodem, proč nyní usedavě lituji, že jsem na gymplu kašlala na němčinu. Po několik posledních měsíců moje inspirace číslo 1.

source: https://www.vogue.com/fashion-shows/fall-2019-ready-to-wear/deveaux

Rok 2019

Každý rok jsem si dávala nějaká předsevzetí, ale protože na ně moc nejsem, většinou jsem je nedodržela. Ona totiž představa, že se ze mně úderem nového roku stane lepší, cílevědomější verze mně samotné,je dost scestná. Pokud jsem celoživotně a zarytě líná, ohňostroje ku oslavě příchodu dalšího roku na tom zázračně nic nezmění. Proto jsem termín předsevzetí přeformulovala na cíle. A pár z nich se týká i tohoto blogu.

Blog: cíle na rok 2019
Posledních pár týdnů můj blog stagnuje. Může za to dítě věčně přilepené k mé noze snažící se vydrápat nahoru. Ano, klidně to na ní svedu. Od čeho jí jinak mám, že.

No a pak je na vině taky Instagram, který se nejen u mně, ale u naprosté většiny blogerů stal médiem číslo jedna. Je rychlý a účinný, dobře se s ním pracuje a za minimum námahy máte efekt v podstatě zaručený.

Ale i on má svoje mouchy. Teda spíš masařky. O tom, co mě na Instagramu štve, by se se mohl napsat celý nový článek (a možná že se do něj časem i pustím). Vytrácí se z něj ta elementární spontánnost a aktuálnost, kterými si mě získal, a je stále těžší a těžší najít v jeho vodách skutečnou, nikoli umělou či dokonce placenou inspiraci. Tam, kde dřív byla kreativita a osobitost, nastoupily nuda a stádnost.

I proto ve mně rezonoval tento článek na blogu Field and Nest, v němž autorka Emma Lavelle popisuje, proč pro ní rok 2019 znamená návrat ke kořenům, tedy k psaní a blogování. A proč si myslí, že to tak bude dělat více lidí. Nemůžu s ní než souhlasit. I já doufám, že se letos znovu zamiluju do blogování.

Protože blog nabízí něco, co Instagram nikdy nemůže. Osobní prostor, který je jen můj a který není závislý na proměnlivých algoritmech. Navíc mám někdy pocit, že napsat víc než tři odstavce smysluplného textu je přesně to, co můj zdegenerovaný mozek potřebuje.

Styl: cíle na rok 2019
Rok 2018 byl ve znamení těhotenství, mateřství a urputné snahy. Jeho první polovinu jsem se snažila narvat svoje tělo do čehokoliv normálního, tu druhou jsem se snažila udržet si příčetnost a neudělat ze sebe matku v teplákách.

Zjistila jsem, jak kultivující může být udržovat si svůj styl a dbát na něj. A že mi to pomáhá cítit se opět jako já a ne jen jako mašina na mlíko. Dává mi to pocit, že stále ještě existuji i v jiné než jen mateřské podobě. Ano, oblékání může mít blahodárné účinky na vaší psychiku. Zvlášť pokud jste žena na mateřské, uvázaná s dítětem na úplném konci Prahy, kde se nic moc neděje a k jakémukoliv městskému životu je daleko, snažící se zvyknout si na největší změnu svého života a smysluplně definovat svou novou roli.

Ke konci roku jsem zahájila nakupovací detox. V rámci úvah nad vlastním stylem jsem přišla na to, že možná není tak definovaný, jak jsem si myslela. Že se pořád nechávám hodně ovlivňovat ostatními. A stále tápu. To mě poměrně šokovalo, protože jsem si byla svým stylem jistá jako máločím.

Jak se pozná, že váš styl oblékání není určovaný vámi, ale někým/něčím jiným?

Kde vlastně končí inspirace a začíná kopírování?

Jak skutečně definovat vlastní styl, když vás ze všech stran bombardují podbízivé posty nejrůznějších "influencerů", kteří zrovna propagují, za co jim kdo zrovna zaplatil?

To je pár otázek, které mi běhají hlavou.

Ale je tu i jiný, nový rozměr.

Jsem máma.

To znamená, že můj příjem je velmi, velmi, velmi omezený. A musí pokrýt to nejdůležitější jako jídlo, plíny a sem tam kafe.

Nemůžu si dovolit rozhazovat peníze, jako jsem to dělávala v práci a -co si budem- i pár posledních měsíců. Nemůžu si dovolit koupit, cokoliv se mi zalíbí. Nebo je v akci. Nemám na další šatníkové omyly. Tohle zjištění mě stálo spoustu času a vyplýtvaných peněz. Ale došla jsem k němu.

Při celém svém pátrání a definování osobního stylu tedy musím vzít v potaz tuto novou finanční situaci. Nikdy dřív nebyla otázka kvalita vs kvantita zásadnější. Ale není to jen o co nejkvalitnějších kusech. Je také důležité vědět, kde se vyplatí si našetřit a kde není třeba to zas tak řešit.

Abych to shrnula, cílem pro rok 2019 je najet na novou strategii nákupů a zároveň se opravdu pokusit stanovit svůj styl a oprostit ho od vnějších vlivů.

Řekla bych, že na jeden rok a jednu mámu je to práce ažaž.

Styl a moje dcera: předsevzetí

Haničce je půl roku. Utíká to rychleji, než bych chtěla. Ano, klišé, ale naprosto pravdivé. Vždycky jsem chtěla mít dceru. Měla jsem a stále mám ten nejúžasnější vztah se svojí maminkou. Je moje všechno. Nejbližší člověk, rádce, utěšitel, nejlepší kamarádka, jistota. Vím, že mě bude vždycky milovat a ať se stane cokoliv, můžu za ní vždycky přijít. Nikdo netvrdí, že je dokonalá (ačkoliv ona si to o sobě určitě myslí), ale o tom to není.

Chci, aby stejný pocit mělo i moje dítě. Pocit blízkosti. Bezpečí. Sdílení. Neustálé vědomí toho, že je milované. Ať se děje cokoliv.

A samozřejmě tak trochu doufám, že bude sdílet moji vášeň pro krásno. Pro nádherné oblečení. Jídlo. Hudbu. Filmy. Knížky. Architekturu. Cestování. Pro život.

Co ji, doufám, naučím o stylu, oblékání a oblečení jako takovém
1. Že na oblečení záleží.
2. Že oblékání je nejsnazší způsob sebevyjádření.
3. Že se nemusí jednat jen o povrchní záležitost.
4. Že móda a styl jsou dvě odlišné věci.
5. Co je kvalitní. Co není.
6. Za co stojí utratit větší částku peněz a kde je lepší šetřit.
7. Jak si vytvořit smysluplný šatník.
8. Jak milovat přírodní materiály.
9. Jak ocenit řemeslo.
10. Jak se nespokojit s průměrným.
11. Jak se o své oděvy starat.
12. Jak být co nejšetrnější vůči životnímu prostředí.
13. Jak se zajímat o podstatu věcí.
14. Jak mít úctu k oblečení, aby bylo nošeno s láskou a co nejdéle vydrželo.
15. Že chybovat je lidské a chybami se člověk učí.
16. Že styl rovná se neustálý vývoj.

Jaké chyby po mě, doufám, nebude opakovat
1. Strach, co tomu řeknou lidé.
2. Závislost na nakupování.
3. Přílišné podléhání trendům.
4. Strach jít proti proudu.
5. Strach být sama sebou.
6. Umělé materiály v šatníku.
7. Impulzivní nákupy, které nebyly nikdy nošené.
8. Být overdressed. Nebo underdressed.
9. Hrát to na jistotu.
10. Nerespektovat danou příležitost.

Ale i kdyby geny nezapracovaly a ona se tématu oblékání vyhýbala obloukem, nevadí. Hlavně když bude zdravá a šťastná. A nebude volit komunisty.