Nedávno jsem při projíždění Pinterestu (který se stal mou novou posedlostí) narazila na obrázek Sienny Miller cca v roce 2007. Uvědomila jsem si, že za 1) už je to deset!!! let a strašně to utíká a za 2) jak obrovskou slabost jsem pro ni a její styl kdysi měla. Napadlo mě, jak by asi dopadlo srovnání mého stylu před deseti lety a nyní, takže jsem se do toho pustila. Přiznávám, dát dohromady tenhle článek mi trvalo dobré dva týdny:
2007: Rok Sienny
Celé mé dospívání jsem byla posedlá módou. Skupovala jsem všechny možné módní časopisy. Trávila hodiny na internetu (jo, ten už v té době existoval). Těšila se na další nákupy oblečení jako na Ježíška. Postupujícími lety tato posedlost nikterak neztrácela na síle, ba naopak, ale chybělo jí přesné zacílení. Jako kdyby mezi tím, co jsem vídala na stránkách časopisů, a mnou samotnou byla nekonečná propast. Ta došla svého zaplnění v létě roku 2006. Tehdy jsem totiž přes svoje oblíbené stránky WhoWearWhat objevila odkaz na blog Karla´s Closet. A to bylo ono. Přesně to, co zaplnilo onu propast mezi mnou a zcela imaginárním světem módy a celebrit. Lidé z masa a kostí, kteří mají styl a odvahu a nebojí se jít s kůží na trh (rozuměj internetový svět, který se tak vyžívá v anonymní nenávisti). Lidi s rozpočtem jako já. Bylo to, jako kdybych procitla po hodně dlouhém zimním spánku. Přesně tohle mi chybělo, ta možnost ztotožnit se s lidmi, kteří se věnují módě. Karla a Rumi (Fashiontoast) se staly mými hrdinkami.
V té době (a ještě dlouhou dobu poté) jsem naprosto selhávala v pokusech definovat svůj vlastní styl. Na to jsem byla příliš v područí různých trendů, lidí, značek, … Tíhla jsem ovšem hodně k bohémskému stylu oblékání (tzv boho style, jak se tomu tehdy…a možná i dnes…říkalo), takže jsem se orientovala tímto směrem. V té době na vás odevšad vyskakovaly obrázky sester Olsenových navlečených v šílených hábitech nebo Lindsay Lohan, Mischy Barton a Nicole Richie, jejichž „osobitost“ stvořila Rachel Zoe tak, že překopírovala samu sebe. Nad tím vším se jako královna boho stylu tyčila Kate Moss. Já jsem ale byla uhranutá Siennou. Nevěděla jsem ani trochu, co je zač, kromě toho že chodila s Judem Lawem, ale její styl mi přišel dokonalý. Naprosto úžasný, nenucený, geniální. Rozevláté šatičky. Kotníkové boty. Úzké džíny. Klobouky. Vrstvení. Nepostradatelná Balenciaga v ruce. Byl to zdokonalený, 21. století přizpůsobený, uhlazený model hippie bohyně.
Kde se stala chyba?
Chtěla jsem být jako ona. Ne jako já. Jako ona. Těchto mých několik vášní se spojilo dohromady a já se rozhodla, založit si vlastní blog. Myslela jsem, že to bude úžasné. A třeba taky úžasně úspěšné. Vůbec mě nenapadlo, že jen moje vášeň pro módu, blogy a styl nějaké filmové hvězdičky nestačí. Že člověk především musí mít co říct. Být silná osobnost. Nebát se být svůj. Neopičit se. Mít vizi. Sama jsem se plácala v tom, co se mi líbí, ale myslela jsem si, jak úžasně to mám přece zmáknuté. Protože jsem jako česká verze Sienny!!! Ukázalo se, že nemám a nejsem. Můj blog byl jeden velký pokus-omyl. Zpětně jsem za něj samozřejmě ráda, protože mi to ukázalo dost věcí. Především jak to nedělat. Že i ve 20cosi letech může existovat člověk-ovce, zcela ve vleku všeho bez sebemenšího ponětí, co je vlastně ta osobitost zač.
Jak to hodnotím zpětně
Můžu upřímně říct, že při probírání se mým prvním blogem (bezpečně ukrytým v internetových hlubinách) jsem zjistila, že mě to úplně esteticky neuráží. Na všech mých rádoby chytrých a ležérních kombinacích je vidět strašná křeč, ale ve finále to beru jako proces. Když se teď tak dívám na fotky Sienny z doby před deseti lety, rozumím, proč jsem z ní byla tak odvařená. Fakt to uměla. Ze všeho, co měla na sobě, čišela neuvěřitelná lehkost a půvab. Nedělala to, aby někoho napodobila, ale protože to tak cítila. Já jsem napodobovala (hlavně ji) a žádná lehkost v tom rozhodně nebyla.
Co mi
nakonec pomohlo se z toho vymotat? Vykašlala jsem se na blog.
Usoudila jsem, že tudy cesta nevede a že mě ten tlak (tlak??)
nebaví. A v klídku, potichounku, bez toho, že bych to hned
musela někde sdílet, jsem se dál vrtala v módě a
zjišťovala, co mě vlastně bere. Pořád jsem hodně četla, hodně
pátrala, hodně nakupovala a hodně obdivovala, ale už jsem
nechtěla být někdo jiný. Chtěla jsem být JÁ a taky
TohleJsemTypickáJá. A najednou jsem se přistihla na zcela opačné
straně spektra a boho chic stylu už jen mávám z dálky.
Nemyslím si, že definování mého stylu oblékání je u konce,
pořád se mi čas od času povede nějaká kravina (třeba nechat se
zblbnout bílýma teniskama, že…) a stále vlastním na můj vkus
až moc oblečení evokujících přešlap a zakoupených v minulých
–řekněme- 2 letech. Ale naučila jsem se o tom přemýšlet víc
do hloubky. Chápat ty věci v širším kontextu – ať už
mého šatníku, životního stylu či středoevropského podnebí.
Vnímat kultivaci vlastního stylu jako důležitou součást mého
každodenního života. A být za každých okolností svá, jakkoli
to zní jako klišé.
poslední fotka: košile/COS, kalhoty/&OtherStories, boty/Adidas Gazelle, taška/Playbag
Žádné komentáře
Okomentovat