Mívala jsem velkou slabost pro šperky - čím divnější, tím lepší (zejména prsteny vypadající jako brnění, které bych v případě potřeby mohla používat taky jako boxery). Náušnice jsem počítala na desítky. A co se s tím vším stalo? Část jsem rozdala, část se mi tu válí po různých pikslách.
Cokoli navíc, cokoli nepotřebného a bez jasného účelu mě obtěžuje a snesu na sobě jenom minimum věcí. Vlastně přesně tři věci - hodinky, kterým je asi tak sto let, prstýnek Antipearle, který se ukázal být zásnubním, a pak řetízek s modrým opálem, který mi z Austrálie přivezl tatínek mého muže a šikovná slečna zlatnice z Antipearle mi ho zasadila do přívěšku.
Tady by se dalo podotknout, že se jedná o věci, které pro mě mají nějaký speciální, intimní význam, a proto je nosím. Jenže to tak není, prostě mě jenom všechno ostatní štve a čím míň mi toho visí na rukách a na krku, tím líp:-)
A až najdu náušnice, které mi nebudou způsobovat záněty, tak si snad dám panáka na oslavu.
Žádné komentáře
Okomentovat