1. What´s underneath - projekt platformy Stylelikeu zaměřený na propagaci sebepřijetí. Pod heslem true style is self-acceptance se lidé nejrůznějších etnik, náboženství, věku, pohlaví postupně zbavují svého oblečení a přitom hovoří o vztahu k vlastnímu tělu a problematice sebepřijetí, aby nakonec stanuli před kamerou jen ve spodním prádle. Obdivuju všechny, kteří mají tu odvahu podstoupit něco takového. Někteří účinkující se očividně cítí pohodlně a přirozeně ve vlastní kůži a není pro ně problém se veřejně svléct, pro další je to zase způsob, jak se smířit se sebou samými, přijmout své vlastní tělo. Jiní tímto projektem podstupují jistý druh léčebné kúry. Pro mě je celý projekt velkou inspirací, protože sama dobře vím, jak těžké je přijmout a milovat vlastní tělo ve všech jeho podobách.
2. Women in Clothes - na začátku byl unikátní projekt, v němž autorky na základě dotazníku, rozhovorů a diskuzí zkoumaly přístup více než 600 různých žen k oblékání. Kniha je zajímavě vytvořenou kompilací výsledků, které nashromáždily, a představuje ojedinělý pohled na to, jak ženy vyjadřují skrze oblečení samy sebe a co pro ně znamená pojem styl.
3. Vogue - březnové číslo časopisu Vogue se na první pohled tváří jako cosi revolučního. Napomáhají tomu jak odvážná hesla typu No norm is the new norm, tak i Ashley Graham obklopená těmi nejvíc hot modelkami současnosti (ano, Kendall a Gigi mezi nimi...). Ashley Graham je tzv. plus-size modelka, která je nebývale úspěšná i přesto, že rozhodně neobléká velikost XXS. Jeden by si řekl, že takový typ ženy na obálce konzervativní americké mutace Vogue je velkým krokem kupředu v pojetí diverzity v módním průmyslu. Může snad titulka, kde vedle sebe stojí 90 kg vážící Ashley, Číňanka a dvě dívky tmavší pleti, hlásat něco jiného?? Podle mě ano. Já osobně v tom žádnou diverzitu nevidím. Vidím jen dost průhlednou snahu tvářit se pokrokově v době, kdy je hnutí BodyPositivity na vzestupu. Ashley je totiž správně oblá, Liu Wen správně čínská a Adwoa Aboah a Imaan Hammam jsou tmavé tak akorát, aby splňovaly podmínky diverzity, ale zároveň se hodily na obálku Vogue. Právě tato správnost je jen další, sofistikovanější bariérou, která odděluje ty vhodné od nevhodných. To není nic proti výše zmíněným dámám (já sama jsem Ashleyinou velkou obdivovatelkou), spíš to nutí k zamyšlení nad tím, co je opravdu podpora různorodosti v modelingu a co jen tlachání na efekt.
4. Manifest v podání The Row - v těchto dnech jsou v rámci týdnů módy představovány kolekce na letošní podzim. Řada návrhářů to pojala jako příležitost zaujmout stanovisko k aktuálnímu dění ve světě. Tato potřeba vyjádřit se a přispět svým názorem do veřejné diskuze je v umělecké světě čím dál palčivější a citelnější. V podstatě jakékoli předávání uměleckých cen letošní sezóny se proměnilo v manifestaci odporu proti politice Donalda Trumpa a zdůrazňování potřeby tolerance a úcty člověka k člověku, která je patrně potřebnější než kdy jindy. V některých případech šlo o trefu do černého, jinde to bylo spíše úsměvné (např. včerejší předávání Oscarů se neslo v duchu těchto myšlenkových pochodů Ty jo, lidi, letos si fakt nemůžem dovolit, aby nás někdo obvinil z rasové nesnášenlivosti...). Nemám ráda velká nabubřelá gesta, proto je mi daleko bližší jednoduché intimní poselství, které vyslaly do světa Ashley a Mary-Kate Olsenovy prostřednictvím nejnovější kolekce pro značku The Row.
5. Lemonade. Na začátek bych ráda zdůraznila, že jsem nikdy nebyla její fanoušek. Nikdy. Vždycky jsem si myslela, že jsou její písničky moc hlučné, dělané na efekt, líbivé a hlavně bez obsahu. To všechno se změnilo s albem Lemonade. Nečekala bych, že mě nějaké album takhle zasáhne, A že to bude navíc její album! Ale jo, je to tak. I kdyby už nikdy nic podobného nenatočila. I kdyby to bylo to jediné dobré, co si budu v souvislosti s její tvorbou pamatovat, nevadí, budu spokojená. Už jen na poslech je to pecka. Ale pusťte si k tomu celý videoklip, kde za sebou v působivém vizuálním provedení běží všechny písničky protkávané verši Warsan Shire, a nebudete se moci nadechnout. Nejdřív mě dostal ten prvotní motiv nevěry. Beyoncé, ta superstar, která promění ve zlato všechno, na co sáhne, a její mediální obraz je jedna velká dokonalost bez jediného škraloupu, je ve skutečnosti taky jenom obyčejná žena. Obyčejná žena s naprosto pochopitelnou škálou emocí od strachu a ponížení přes bolest až k syrovému řvavému vzteku. Ale jak jsem to poslouchala pořád dokola, objevila jsem tam další, mnohem univerzálnější a niternější témata, kterým asi nemůžu nikdy plně porozumět, neboť jsem ztělesněním toho, co by se anglicky nazvalo privileged white woman, a nemám ani páru o světě, v němž je průměrná černá žena označována za nejméně respektovanou osobu ve společnosti.
6. Je oblékání spojeno jen s radostí? V týdnu jsem musela řešit něco, co nikdy nikdo řešit nechce. Co si obléct na pohřeb? Navíc na pohřeb člověka, kterého jsem měla ráda a jehož smrt neovlivnila jen mě, ale i spoustu mých blízkých. Jasně, černá. Ale jaká černá? A co černého? Můj šatník je přece plný černé barvy, protože ji miluji a žádném případě ji nepovažuji za smuteční. Jak ji mám nyní spojit s tak smuteční událostí? Mám kašlat na jakoukoli radost ze zahalování se do černé barvy a narvat na sebe první věc, kterou vyhrábnu ze šatníku? Nebo mám vybrat něco, co mám ráda? Není to nevhodné, ba přímo nevkusné vzít si na pohřeb něco, v čem se cítím dobře? Dokonce přitažlivě? Nakonec jsem si řekla, že kdyby to bylo na ní, chtěla by mít kolem sebe lidi vyfešákované podle toho, co se líbí jim samotným, a ne podle toho, co po nich chce okolí a zažité zvyky. Ona sama si přála, abychom ji pohřbili v šatech, které měla na naší svatbě. A ty nebyly černé. Naopak byly veselé a barevné a plné života. Stejně jako ona. Bylo to zvláštní vidět ji v rakvi v tom samém oděvu, který měla na sobě před necelým půlrokem při tak krásné a šťastné události. A zároveň to podivným způsobem dávalo smysl.
photo sources: vogue.com, newscult. com, pinterest
Žádné komentáře
Okomentovat