Když jsem si včera nadšeně vybalovala novou světle modrou košili a zavěsila jí vedle tuny podobně světlemodrých košil, napadlo mě, zda to, že mám tendenci kupovat si ty samé věci v těch samých barevných kombinacích, znamená, že mám jasně definovaný osobní styl nebo se utápím ve stereotypu.
Ano, kupuji si neustály ty samé věci. Bílé a světlemodré košile. Pruhovaná trika, Šedivé svetry. Šedivé a černé šaty. Černé boty. Tmavě modré džíny. Šedivá/tmavě modrá/černá saka. Černé kabáty. Zelené parky.
Mám dvoje červené šaty a jeden zelený svetr. Tolik o ostatních barvách.
Ustrnula jsem snad ve vývoji a moje preference v oblékání odráží životní lenost a nedostatek odvahy? Nebo jsem si po letech neuspokojivého zkoušení všeho možného a násilného pasování se do stylů, které mi neseděly/nedělaly dobře konečně prozřela a držím se toho, co se mi líbí a v čem se cítím dobře?
Chápejte, já s tím problém nemám a když na mě někdo doráží s tím, že bych měla nosit víc barev, odpovídám slovy Wednesday Addams: "Přestanu nosit černou, až vymyslí tmavší barvu." To, že jsem se oprostila od barev, mi dává možnost soustředit se na jiné věci. Hlavně na střihy a materiály. Spíš se bojím toho, že jsem se zacyklila do pohodlnosti a přestala pátrat, hledat a zkoušet. Protože to se dá i v černo-šedo-modro-bílém spektru.
Beru to jako bod k zamyšlení (zejména nad nákupním seznamem) a nesmím zapomínat, že hlavní je mít oči doširoka otevřené. A to platí u všeho (tedy nejen u oblékání).
Tyjo zajímavá myšlenka! Ale proč si kupovat něco, co člověk tak nějak ví, že nebude nosit. Holt kanárkově žluté sáčko není tvůj (ani můj) styl. A styl je i o tom, cítit se dobře v tom, co máš na sobě.
OdpovědětVymazatPs. Ale těch modrých košil máš vážně dost! :D